Není snadné psát o něčem, co možná ani neexistuje. Je to jako Yetti. Mnozí o něm mluví, někteří věří, že existuje, ale nikdo to dosud nedokázal. Jak být šťastný v páru, ve vztahu či manželství? Neexistuje žádný zaručený tip ani zlatá pravidla. Jde o každodenní nasazení a touhu vztah nejen mít, ale i udržet.
Už si nehraj, nejsi dítě


Typická situace. Ve vztahu probíhá rozhovor, během kterého dojde ke slovnímu faulu. Je jedno, zda je vědomý (záměrný), či nevědomý (náhodný). Oba zraní. Pak následuje scénář, kdy začnu hledat viníka. Toho, kdo mě zranil. Ubližuje mi. Jsem oběť. Krátkodobě tato hra funguje, protože mám pocit morální převahy. A jako bonus mohu odevzdat svou zodpovědnost. Hraju hru na oběti a viníky. Mohu se začít litovat a vyčítat partnerovi, že už zase... Setkávám se s tím tak často, až žasnu. Libozvučná čeština tomu říká „nasazování psí hlavy“. Označit někoho za pachatele a tím být sám z obliga. Možnost najít východisko je mizivá.
Pak je tu další scénář. Rozšiřující. Pokud už jsem bdělejší a vědomější, tak současně vím, že i já sám jsem viníkem. Nechávám se zraňovat. Mohu se začít obviňovat a vyčítat si, že už zase... Opět ale pracuji s vinou a to mi bere možnost najít východisko.


Partnerský vztah je pro dospělé

Hledat východisko je možné tehdy, pokud neupadnu do pasti odevzdávání zodpovědnosti. Všichni aktéři jsou spolutvůrci a každý nese následky za svůj podíl. Jde o to převzít osobní zodpovědnost za vše, co dělám já. Být si vědom svého pole působnosti a plně se v něm realizovat.
Opravdově, spontánně a naplno. Obsáhnout ho celou svou bytostí. Otevřeně. Vášnivě a silně. Dát do toho vše a nic neočekávat ani nechtít. Přijmout fakt, že nejde nic dopředu zaručit. Pokud se neodpoutám od očekávání, tak jen připravuji půdu pro frustraci v případě, že to nedopadne. Je potřeba to umět pustit. „Odevzdat to.“ Pokorně si přiznat, že to není v mé moci, a přesto do toho dát vše. V tom spočívá plnokrevnost života. Dříve se tomu říkalo „Děj se vůle Boží“. Opustit pýchu. Obnažit své nitro. Stát hrdě nahý a zranitelný napospas všem krásám i hrůzám života.

Hledá se štěstí (Zn. Rychle)
Pokud opustíme snílka, který fantazíruje o tom, jak mám žít krásný život 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, jsem na zemi a připustím, že život má propady i výšiny, potom jsem už kus frustrace dal na stranu. Nechci šťastný život až na věky, to je možná v pohádkách. Takže první krok je uvědomit si, že není pořád hezky. Mimochodem, ani pak bychom to nepoznali. Musíme mít polarity. Trefně to vyjadřuje Rúmí, perský básník a učitel súfismu: „Celý život jsem klepal na dveře s nápisem štěstí, až jsem nakonec zjistil, že jsem už celou dobu uvnitř.“
Dar partnerství
Naše volba partnera má dvě roviny. Vybíráme si partnera podle toho, co chceme (inteligenci, krásu, veselost, bohatství). To je ta první, vědomá složka. A současně si vybíráme partnera pro to, co potřebujeme. A to je ta druhá a nevědomá složka. Vypadá to tak, že si vzájemně zrcadlíme naše nejhlubší strachy. Buď to vidím jako příležitost, řeknu si „aha“ a začnu čelit svému strachu, budu pozorovat, co ho spouští, a budu s ním pracovat, nebo svádím boj či uteču do jiného vztahu.

Vzájemně se vyladit
Základem partnerské pohody je přiměřenost a vyváženost. Nemůžu je ale najít, aniž bych víc zjistil o sobě. Většina partnerství nám něco dává. A jsem v partnerství i proto, co mi to dává. Teď je otázka, jak moc to bude velké? Kolik si ponecháme autonomie? Nikdo neříká, že si máme vytvořit dvoukolejný vztah. Když budu stát na zemi, budu znát svoje základní potřeby, poskládám si svoje hodnoty. Většina vztahů má jako svou prioritu důvěru. Ale já věřím tomu, že každý vztah může přežít nevěru, když se to bude komunikovat. Jednu určitě. Ale dvě? Tři? Jak to, že byly tři? Na to musejí být dva a každý neseme svůj díl: ten, kdo podvádí, i ten, kdo se nechá podvádět. Potřebuju se dostat do pozornosti a bdělosti k sobě. Potom je jedno, jak je tak fronta strachů velká. Nejde o to být na všechno připraven – protože to nejde. Jde spíš o to být stabilní, znát se.
Zastav se a poslouchej ticho
V dnešní komunikační době nám mimo jiné začíná silně scházet i ticho. Zůstat jen u sebe. Pozorovat se. Mít odstup od svých myšlenek i pocitů. Zůstat v klidu, aniž bych hned začal reagovat na vnější podněty.
Hezky to ilustruje následující příklad: Stane se autonehoda, jste tam jako první. Zranění lidé. Krev. Křik či pláč. Pokud budete reagovat emotivně, tak nejspíš neuděláte nic. Budete v šoku, rozpláčete se anebo zamrznete. Nepomůžete nikomu. Pravý záchranář vždy nejprve vyhodnotí situaci, než začne cokoliv konat. Zjistí, kde je největší ohrožení života, a podle toho jedná.
_________________________________________________________________________
Pokud bych se měl vydat na vandr na cestu za štěstím v páru, tak bych si určitě nezapomněl přibalit těchto 10+1 vlastností:
1. ČESTNOST, mravnost, zásadovost nebo jak se lidově říká „mít páteř“. Když mám jasné a pevné zásady, tak se mi snáze rozhoduje. Je to osvobozující a oblažující zároveň. Nekomplikované, přímé a pevné vystupování. Tím, že jsem věrný svému kodexu a žebříčku hodnot, ctím sebe i druhé.
2. ODDANOST. Tuto kvalitu celkem dobře popisuje svatba – rituál vstupu do manželství. Spojení dvou lidí ve svazku manželském, kdy jsou oddáni. Nicméně toto je vnější projev. Jádrem a pravou oddaností je pro mě stav, kdy se umím oddat životu. Věřím v něj i v sebe.
3. VELKORYSOST, umět se nad to (situaci) i sebe povznést a nenechat se vtáhnout do malicherností. Odlišovat to podstatné od podružného. Jednat v klidu. Nenaskočit na stoupající spirálu reakce. Umět jasně a pevně určit priority a to okrajové nechat bez povšimnutí.
4. MILOSRDENSTVÍ je umění dávat milost či odpouštět. Dochází tu často a snadno k mýlce, pokud si myslíte, že odpuštění se týká ponejvíce těch kolem vás. Největší výzvou je odpustit sám sobě. Což obnáší nutnost přiznat si, že jste v nouzi či máte trable.
5. UMÍRNĚNOST je kladem ve smyslu zdrženlivosti a střídmosti. Tuto kvalitu vnímám hlavně skrze disciplínu a určitou strukturovanost. Souvisí s hodnověrností, respektive věrností slovu a činu, se závazkem a zodpovědností. Být jako partner/partnerka konzistentní – soudržný/á a mít vnitřní soulad.
6. ÚMĚRNOST. Provází ji a charakterizuje pravidelnost, harmoničnost, proporcionalita. Pak lze o chování říci, že je přiměřené, vyrovnané a vyvážené. Lze to trefně vyjádřit slovy, že takový člověk zachovává „jednotu slov a činů“. Určitě lze najít i souvislost s předvídatelností chování. To je obzvláště v partnerství bráno za žádanou kvalitu, která znamená bezpečí.
7. VYTRVALOST. Hodně souvisí se stálostí. Věrností zásadám a závazkům. Vytrvám nehledě na okolnosti. Věřím tomu. Stojím si za sebou. Nestanu se chameleonem, který svou barvu vždy přizpůsobí okolí, aby se chránil a maskoval. Jde o to mít páteř.
8. ZRANITELNOST se stává „vymírajícím druhem“. Příliš často se situace snažíme vydržet, přečkat a přejít. Jenže bez ní nejde nastavit hranice. Když hovoříme o štěstí, je zranitelnost klíčová. Bez ní nikdo není kompletní. Není třeba nic velkého vykonat. Stačí si zranitelnost dovolit. Námitka a obava ze slabosti je lichá. Protože jsem jen tak silný, jak dokážu být slabý. Aneb řetěz (mé celé já) je jen tak silný jako jeho nejslabší část.
9. VĚRNOST, loajalita. Poctivost ve smyslu plnění závazků. Stát nejen za svým slovem, ale i sám za sebou. Vlastně se dá říci, že dnes lidem chybí často slib, závazek, přísaha či úmluva sama se sebou, která jasně deklaruje, PROČ a JAK se budou chovat. Jak se budu vztahovat k sobě a ke světu.
10. AUTENTIČNOST je nezbytná. Stát naplno a cele v proudu života. Najít osobní svéráz a přestat se adaptovat dle vnějších okolností a požadavků. Usednout na trůn vlastní opravdovosti a vytrvat. Odbrzdit svou sílu, divokost a přestat si stát na koulích jen proto, že je to pro někoho „moc“. Jinak nejsem ve vztahu hodnověrný, mé chování i činy nejsou opravdové a nevycházejí z podstaty.
+ prakticky lze hledat štěstí v páru přes společnou vizi. A tak lze říci, že Párové štěstí = (nejen) párová vize.