Marcelko, jak se máš? Jaké je tvé prožívání? „Cvičí“ s tebou ještě někdy emoce?

Ne, ale emoce se používají, když jsou v určité situaci potřeba. Ať už je to smích nebo zvýšený hlas. Pokud to situace vyžaduje, tak se emoce použije. Ale emoce nepoužívá člověka (osobnost), nemá koho použít.

Jaká je tedy tvoje současná existence?

Super!

Spousta z nás by ráda probuzeného stavu dosáhla…

Vždyť ho máte – jen se ztotožňujete s obsahem mysli. Ztotožňujete se s tím, co vám do mysli chodí. Ať už pocity, emoce, nebo myšlenky. Ztotožňujete se nejen s obsahem mysli, ale také se situacemi v životě.

S melodramatem, ve kterém hrajeme?

Přesně, ztotožňujete se s rolí a také s tělem.

Jak ses přestala ztotožňovat s životními rolemi? Pracovala jsi na tom, nebo to přišlo jako lusknutím prstu?

Ne, to by tam někdo byl, někdo, kdo to chce. Vysvobození přichází, když už tam nikdo není. Čili není tam nikdo, kdo něco chce. Kdo chce něco změnit.

Usilování, že chci něco změnit, že se chci někam dostat, že chci být probuzená, je tedy na škodu?

V určité etapě ne. To jsou etapy mysli nebo vývoj obsahu mysli. Ne vás, jako vědomí. Ale obsah mysli se vyvíjí. Marcela měla taky takové období, kdy ta touha byla tak silná, že všechno šlo stranou. Chtěla jenom poznat, proč jsme tady, jaký má život smysl. Opravdu jenom zrodíme potomky a potom čau živote? To byla obrovská hybná síla, ale samozřejmě tu byl někdo, kdo to chtěl (osobnost Marcely). V určité etapě je to v pořádku. Víš, ono se to unaví, tak jako všechno. Ta velká touha nemůže trvat stále, to není možné. Je to také projev a všechno projevené je ve stálé proměně. Samo to slábne, ale pořád tam ještě někdo je. Potom přichází období tzv. průvodních jevů, ale ne každá lidská mysl tím musí procházet. Mysl Marcely tím procházela. Průvodní jevy byly pro někoho (osobnost Marcely). Pro pochopení, třeba toho, že hmota není hmotou.

Smyslem života je život sám.

Pro pochopení Marcely v té době?

Její mysli, protože tehdy se ještě Marcela ztotožňovala s tělem, i když si hlavou říkala, že tělem není. Jinak to člověk v určité etapě neumí. A je krásné, že když je to z hlavy (nejsem tím tělem, nejsem tím obsahem, nejsem tou emocí, nejsem tím, kdo trpí nebo se raduje…), a když se člověk chytne na tu myšlenku, nebo na ten obsah, tak šup a člověk si přitáhne situaci a zjistí, že je tam to ztotožnění, že reaguje.

Aby si uvědomil, že to tam ještě je…

Samozřejmě, ale s tím neuděláte vůbec nic. Je potřeba to všechno přijímat, jak to přichází. Není to letargie. Přijetí je, že obsah mysli necháte být, ať si to tam v té hlavě proudí. Ať prochází, co chce a vy si to jenom uvědomujete. Čili se v tom neztrácíte. To už je pomoc.

Lidi, které přitahuješ, se tedy nacházejí v určité etapě, ale někdo třeba potřebuje určité meditační techniky nebo něco jiného.

Naprosto souhlaseno. Na základě tohoto principu se přitahují ty mysli, které už jsou unavené technikami, které tu samozřejmě ale mají pro mysl své místo. Mysl si tedy přitáhne adekvátně ke svému obsahu to, co je možné pochopit. Ať už je to technika, terapie, cokoliv na cestě. Přitáhne si to, odžije a zase dochází k pochopení, že tam něco chybí. A to je ta hybná síla, která žene lidskou mysl poznat, co za tím je. Co je ten život? Jaký to má smysl? Život nemá žádný smysl. Jediným smyslem života je život sám. Ale než to lidská mysl pochopí, tak hledá ten smysl v hmotných statcích, v partnerství, v dětech… Klasika, to je v pořádku. To se také unaví a ten člověk začíná toužit poznat a vysvobodit se z otroctví, z emocí, z toho, co ho vlastně ovládá. Z programů a navyklých vzorců chování atd. Pořád je tam někdo, kdo chce něco změnit, a je to v pořádku, je to hybná síla. A ten člověk zase za tím jde a přitáhne si techniky, různé terapeuty a ono se to zase nasytí. Člověk prochází různými lekcemi, nasytí se to a najednou přichází do bodu, kdy mu to takhle docvakne a říká si, ty jo, vždyť je to vlastně jednoduché, vždyť je to jen o tom, že se ztotožňuji s tím, co mi mysl předkládá.

Člověk začíná toužit vysvobodit se z otroctví, z emocí a programů mysli, které ho ovládají.

Co mystické zážitky, o kterých můžeme číst v různých duchovních knihách?  (Odpovídá Romek)

No a co? K čemu to člověku je? Lidem se probudí síly, uvědomování, ale také se více zaktivují programy. Člověk na to ale často není připravený a semele ho to. Měl jsem podobnou zkušenost a říkal jsem si, ať se to zastaví, protože bych to nemusel unést.

Tedy usilovat o vzestup hadí síly nebo čistit a otevírat čakry je nesmysl? (Odpovídá Romek)

Když mysl chce tu zkušenost, tak ať ji má. Také jsem dělal dechové cviky, pranajámu, liboval jsem si, jak cítím proudy v těle, ale pak jsem najednou začal vnímat bolesti druhých. Jejich myšlenky. Měl jsem co dělat se svými… Pokud je člověk soudný, tak si uvědomí, že je to nesmysl a začne se obracet jenom k sobě a všechno se uvede do harmonie.

Marcelko, tvoje existence je teď o tom klidném prožívání?

Existence spočívá sama v sobě a tělo v podstatě funguje stejně jako předtím, jen s tím rozdílem, že je stále uvolněné, protože tam není žádný výkyv. Výkyv uvádí tělo do napětí – čím větší výkyv, tím prožívá tělo větší napětí nebo stažení. Není tam žádná reakce těla na žádné situace. I kdyby přišlo cokoliv. Není tam nikdo (osobnost), kdo by něco prožíval.

Už nemáš žádnou touhu?

Ne, tam není nikdo. Tam se žije plným životem. V přítomnosti.

Musíte ale plánovat.

Samozřejmě, to vyžaduje přítomnost. Stejně jsme si naplánovali dnešní setkání. Ale potom, co to naplánuješ, tak už se tím nezabýváš. Nepřemýšlíš, jejda musím to a to, aby to vyšlo…  necháš to být, necháš to na tom principu. Ono se to stejně k tomu ubírá samo. To je právě ta svoboda. Vy nemusíte hlavou vůbec nic, hlava je používaná jen v přítomnosti.

Většina z nás v tomto stavu prožívání není, i když bychom rádi byli. Spousta lidí řeší různé problémy, třeba zdravotní – co jim radíš?

Říkáme jim, toto hlavou neřešte, stejně to hlavou nezměníte, jenom si to zhoršíte, protože když o tom přemýšlíte, tak si navozujete nepříjemné pocity a stavy – žijte teď. Tolik věcí vám přináší přítomnost.

Tedy odpovědí na všechno je život v přítomném okamžiku?

Ano. Oni vlastně trpí proto, že o tom přemýšlí. Zvířata cítí bolest, ale netrpí. Oni konají, když si zvíře poraní tlapku, tak si ji olíže, namočí do bahna, jde na louku… To neznamená, že člověk, když má tělo v nerovnováze, když má takzvanou nemoc, že pro to nic neudělá. Dělá, ale nepřemýšlí o tom.

Jak vnímáš situace, které běžný člověk prožívá jako utrpení – války, týraná zvířata, děti. Vnímáš to tak, že to neexistuje?

Ne, že to neexistuje. Že je to všechno proto, aby se to uvedlo do rovnováhy. Protože tím, že je na jedné straně bojování, nebo snaha o zdraví (pozor mluvíme o hlavě, to není o konání). Člověk se stále o zdraví zajímá, řeší ho, zažíváme kult těla – tak to je obrovská nerovnováha. On v té chvíli vlastně zadává, že nakonec tu bude někdo, kdo bude nemocný. On bude zdravý, ale ten druhý nemocný. Čím je někde větší blahobyt, tak tím větší hlad na druhé straně. Čím víc se bojuje za mír, tím víc na druhé straně vzniká opozice. Takže to, že tu jsou, jak říkáš, války, nemoci, fyzická postižení, to je díky této nerovnováze.

Díky tomu, že to chceme pro sebe?

Ano, když už je ten stav probuzení, tak už je všechno v zájmu celku, protože tam není nikdo, kdo by pro sebe něco chtěl.

Uvědomuješ si, že jsi součástí celku?

To tak prostě je, tak to vnímáš. Tak, jak je naprosto přirozený nádech a výdech, tak život v rovnováze a harmonii je úplně stejný. Je to samozřejmost, přirozenost.

Jaký máš návod pro lidi, kteří jsou unaveni různými technikami. Vím, že doporučuješ jen si uvědomovat sám sebe, zapojit pozorovatele, získávat odstup od mysli.

Ano, všechno pozorovat, i tu situaci. Třeba to, že se stáhne žaludek, když přijde opilý manžel. Člověk si už vytvořil určitý postoj, v hlavě běží určitý vzorec.  Klapnou dveře a už to běží… můžete pocítit knedlík v krku, stažení. Nechat to, nesnažit se s tím nic dělat, plně si to uvědomovat. V hlavě, v těle a nechat to projít. Nic nezakrývat a být tam vědomě. Už se s tím neztotožňuješ, byť to ještě cítíš. Není to ještě ono, ale už je to takové polovysvobození, protože najednou je tu někdo, kdo pozoruje. Je tu ještě oddělenost, ale už je to velká pomoc.

Je to přijetí situace?

Ano, nesnažíš se ji měnit. Přijmeš to takové, jaké to je. A pozoruješ to. A v přítomnosti ti přijde impulz říct to či ono. Nebo na manžela zakřičet. Tak to děláš, všechno ventiluješ. Nezakrýváš, ne já nemůžu, já se teď musím chovat tak a tak. Spontánně jako děti. Funguješ z přítomného okamžiku a už se k tomu nevracíš. Bylo to správné? To už by nebyl přítomný okamžik.

Když jsme přišly, loupala jsi brambory… to jsi o ničem nepřemýšlela?

Ne, to se loupou brambory. Pokud má být hlava použitá, tak je použitá. Jako třeba teď – co jde přes ústa, jde přes hlavu, samozřejmě. Jinak by to nešlo, ale nic není nikdy předem připravené. Pokud nemusí být hlava použita, tak je opravdu prázdná, úplně. Jenom se žije přítomný okamžik.

Nevymýšlíš tedy dopředu nějaké strategie, nejsi zahlcená?

Ne. Jedeš pouze v přítomnosti. Na setkáních se nejdříve lidičkám říká, teď budete dělat vše vědomě. Činnost v přítomnosti. Potom je další krok… položí se otázka, odkud víte, že existujete? Co ve vás způsobuje, že víte, že jste? Ale neodpovídejte hlavou, odpovědí je stav. Co je to ve vás, že víte, že jste? Zachytíte pocit existence… To je společné všem lidem na celé Zemi.

Mají tento stav i zvířata?

Mají, ale už v Bibli bylo napsáno, že člověk je vrchol, koruna stvoření. To znamená, že jenom lidská hlava si to může uvědomit, a díky tomu může zakusit i úroveň nevědomosti. Ale zvíře si nemůže být vědomo samo sebe, tak jako člověk – tudíž na sebe ani nemůže zapomenout. Celá příroda jsou kulisy pro smysly.

Všechno projevené je postavené na svém protikladu.

Proč vlastně vědomí vytváří programy? Abychom na sebe zapomněli?

Proč? Tato dimenze, tento projev, vesmír, by nebyl možný a vnímatelný, kdyby tu nebyla možnost rozehrát úroveň nevědomosti, ale nikdo ji nemusí rozehrávat. Lidská mysl, když sepisovala Bibli, to přirovnala k vyhnání z ráje. Ráj je ale nekonečný, Adam a Eva nemají být odkud vyhnáni! V rajském stavu je přítomna i úroveň nevědomosti a v rajské zahradě je strom vědění dobrého a zlého.  Není to oddělené, bez tohoto stromu by nebyl rajský stav vnímaný, stejně jako bez dne by nebyla noc. Všechno projevené je tady postavené na svém protikladu. Strom vědění dobrého a zlého je úroveň programů a je to naprosto v pořádku.

Aby to lidská mysl dokázala vstřebat, můžeme to přirovnat ke kávě. Představte si zrnkovou kávu, dole lógr – to jsou ty základní životní programy čistého vědomí. Bez lógru by nebyla káva. Lžička v kávě je pozorovatel. Pokud pozorovatel zamíchá obsah mysli, pak je káva úplně stejná, ale je nechutná. Lidé tomu říkají utrpení, stále mám málo, proč se mi to děje, proč to nemám takto. Jsou nespokojeni. Oni tou pozorností ten obsah mysli míchají. Lógr zamíchávají s tím životem. Když to nechají usadit, pak je to rajský stav. Ty programy tam stále na dně jsou, díky tomu chutná život. Je to přítomnost a nikdo ji pozorností nezamíchává. To je ten rozdíl. Pokud se člověk svou pozorností ztrácí v obsahu mysli, tedy stále hlavou řeší – co mám, jak mám, chci tohle, chci to změnit, toto chci, toto nechci, stálá nespokojenost, která je na druhou stranu hybná síla, žene člověka vlastně k sobě –, tak zamíchává lžičkou tu kávu a není spokojený.

Člověk by to chtěl i změnit, ale často je tam strach to nechat úplně být. Chce to mít pod kontrolou… máme strach, že se nám to úplně rozsype.

Víš, co se to rozsype? Tvé představy.

Jak tedy na to?

Jenom si uvědomovat tu situaci, uvědomovat si i to, jak nepříjemně působí, uvědomovat si i snahu to chtít změnit. To všechno v té hlavě bude běžet, ale nesnažit se to v té hlavě měnit, to by se vytvářel další tlak, jenom si to uvědomit, jaká je reakce mysli na tu situaci. Ona se pouze s tou situací, s reakcí mysli ztotožňuje, proto trpí.

Ale to neznamená, že by člověk neměl v realitě něco vykonat, když mu to přijde…

Konáš stále. Ale přichází to jinak.